Proč lidé v náročných situacích reagují jinak než bychom očekávali? A jak se se silnými emocemi vypořádáváme my? K čemu vlastně ty obranné mechanismy jsou? Pojďme si toto téma podrobněji rozebrat a kdo ví, třeba v uvedených popisech poznáte někoho ze svého okolí, nebo dokonce sebe.
Pokud jste již četli článek o psychické odolnosti, který jsme uveřejnily o několik měsíců dříve, již jste se s tímto pojmem setkali. Obranné mechanismy jsou vzorce, které se automaticky aktivují v našem podvědomí ve chvíli, kdy se musíme vyrovnat s náročnou situací doprovázenou silnými emocemi. Můžeme si je představit jako pojistky, které zahájí své fungování v okamžiku, kdy emoce a psychické napětí přesáhnou určitou bezpečnou hranici a jedinec je již nedokáže zpracovat běžnými adaptačními mechanismy. Jejich cílem je zabránit poškození organismu a umožnit zachování pocitu vlastní hodnoty. Energie, která je obrannými mechanismy zastavena, však nemizí. Naopak se shromažďuje mimo naše vědomí a může se uvolnit nežádoucím způsobem, aniž bychom o její existenci věděli. Již Sigmund Freud mluvil o tom, že obranné mechanismy se podílí na vzniku neurotických symptomů. (Mezi neurotické symptomy řadíme takové projevy, které provází neurotické poruchy. Mezi neurózy patří například fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, smíšená úzkostně depresivní porucha atd. Příkladem neurotickým symptomů může být úzkost, neschopnost soustředění, nutkavé jednání,…) Takže ačkoliv jsou obranné mechanismy pro naše fungování nezbytné, jejich dlouhodobé užívání může být naopak kontraproduktivní, jelikož samy o sobě nevedou ke zpracování emocí. Podobně jako záchranná brzda je nezbytnou součástí vlaku, ale využití běžných brzd je vhodnějším a preferovaným způsobem zastavení. Ale jak naše obranné mechanismy nahradit vhodnějšími postupy? Na začátek si zkusíme používané obranné mechanismy identifikovat.
Obrannými mechanismy naší mysli se odborníci zabývají již po staletí. Mezi nejznámější psychology, kteří se obrannými mechanismy zabývali, patří Sigmund Freud, na jehož dílo navázala jeho dcera Anna Freud. Od 70. let 20. století je s obrannými mechanismy spojované také jméno George Eman Vaillant. Jedná se o amerického psychologa, který se snažil vyvinou empirickou metodu (= poznatky jsou ověřitelné pozorováním nebo experimentem) zkoumání obranných mechanismů. Během svého pozorování více než šesti set mužů s vysokoškolským vzděláním, i bez něj, popsal osmnáct obranných mechanismů, které rozdělil do čtyř skupin od primitivních po zralé. Podle jeho konceptu vedou zralé obranné mechanismy k lepšímu psychickému zdraví a některé jsou vědomé, podle současného pojetí bychom je proto mohli zařadit spíše mezi copingové strategie (= vědomé strategie zvládání stresu a zátěžových situací).
V tomto článku se zaměříme na konceptu obranných mechanismů podle George E. Vaillanta a abychom se mohli podívat na to, jak se jednotlivé obranné mechanismy projevují v praxi, rozdělíme text do více částí. V této části série se podíváme na první skupinu – psychotické obrany.
Psychotické obrany
Jedná se o první skupinu, kterou tvoří primitivní, patologické obrany, jež můžeme pozorovat především u psychotických pacientů.
(Psychotické poruchy se vyznačují narušeným vnímáním (halucinace), myšlením (bludy), odlišné bývají také emoce a projevy chování. Řadí se sem například schizofrenie. Dochází k problémům v kontaktu s realitou.)
Tento typ obranných mechanismů označujeme jako psychotický, jelikož dochází ke zvládání úzkosti za cenu subjektivního měnění vnější reality – lidé zkresleně vnímají realitu a mohou být například pevně přesvědčeni o existenci něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Zmíněný způsob psychických obran je u dětí do pěti let zdravý, později dochází k rozvoji zralejších obranných mechanismů. Psychotické obrany se mohou vyskytnout také ve snech a fantaziích dospělých lidí, důležitá je zde ale skutečnost, že si tyto obrany dotyční uvědomují a nenechají se jimi ovládat. Je běžné, že lidé ve svých představách unikají do ideální reality, aby ale mohli fungovat, musí si uvědomovat i skutečnou realitu. A právě to u osob využívajících psychotické obrany chybí.
Bludná projekce
Prvním primitivním obranným mechanismem je bludná projekce. Jedinec, u kterého dochází k aktivaci této obrany, bývá přesvědčen, že na něj číhá nebezpečí, nebo že mu někdo konkrétní chce ublížit. Princip je ten, že jedinec pociťuje silnou nenávist, kterou promítá do objektů vnějšího světa. Je pro něj přijatelnější představa, že je pro něj okolní svět hrozbou, než skutečnost, že je sám naplněn nenávistí. Bludné projekce pomáhají jedinci s uspořádáním vnějšího světa, což mu umožňuje vyrovnat se s vnitřním chaosem.
Právě v tomto obranném mechanismu můžeme hledat příčinu paranoi a perzekučních bludů (= přesvědčení o pronásledování a ohrožení vlastní osoby).
Příklad bludné projekce
Žena pomalu stoupá po schodech až ke dveřím svého bytu, avšak v cestě ji zastaví rána a výkřik, jež se ozve z bytu, který zrovna míjí. Ví, že v bytě bydlí její starší soused, který se s nikým nestýká a z domu téměř nevychází. Nikdy s ním nemluvila, kromě pozdravů, na které většinou nedostala odpověď. I přes to se rozhodne zkontrolovat, zda je její soused v pořádku. Zazvoní na dveře a vyčkává.
„Okamžitě vypadněte, tady nemáte co dělat!“ ozve se z bytu zlostný hlas.
Žena se představí a vysvětlí důvod svého příchodu, ale vlídnějšího zacházení se nedočká.
„Nehrajte to na mě! Jste s nimi spolčená, ale mě nedostanete! Vím o vás! Vím, že mě sledujete, kdykoliv vyjdu ven. A nejsem blázen, abych vás pustil dovnitř. Nechte mě už konečně na pokoji!“ brání se muž, který se zdá být zcela přesvědčen o tom, že je jeho sousedka členkou skupiny, která ho sleduje a chce mu ublížit. Slyšela, že se takto dříve nechoval, avšak po tragické smrti jeho ženy se jeho postoj vůči všem zásadně změnil. Rozhodla se ho proto nepřesvědčovat a raději zavolala rychlou záchrannou službu, aby muže zkontrolovala.
Psychotické popření
Tato obrana je zaměřená na nějaký aspekt vnější reality (obvykle velmi nepříjemný či děsivý), jehož existenci člověk odmítá vzít na vědomí, což opět vede k závažnému zkreslení vnímání skutečnosti. Reakcí na sdělení nepříjemné informace mohou být například slova: „Teď jste tu nebyla a nic jste mi neřekla!“
Člověk zcela potlačí nepříjemnou informaci a odsune ji do nevědomí. Tento obsah v něm ale zůstává a může skrytě působit v situacích, kdy to člověk neočekává. Důsledkem může být například zhoršené sebevědomí nebo narušené mezilidské vztahy. Popřené obsahy se mohou promítnou také do fyzického zdraví.
Příklad popření
Workoholická podnikatelka večer pracuje na důležitém projektu a nevěnuje pozornost menším zakázkám, které by v součtu přinesly firmě mnohem větší zisky. Její manžel ji varuje, že šance na splnění velké zakázky v požadovaném rozsahu a v zadaném termínu je minimální. Na rozdíl od své ženy si uvědomuje, že pokud nedojde k vyřešení projektu, ani k vyřízení dalších zakázek, může to znamenat konec firmy. Žena však svého manžela vůbec nevnímá.
A tak se stane to, co se dalo očekávat. Firma končí a žena vyčítá svému manželovi, že jí neporadil a nechal ji v tom. On se sice brání tím, že jí přeci několikrát varoval, avšak žena si tuto skutečnost nevybavuje. Vzpomínka na tento rozhovor byla odsunutá do nevědomí a není proto dostupná vědomé části mysli.
To byla první skupina obranných mechanismů. V dalších článcích nás čekají zbývající tři skupiny dle G. E. Vaillanta a to obrany u poruch osobnosti, neurotické obranné mechanismy a zralé obrany. Nakonec se v naší sérii podíváme také na obranné mechanismy dle Sigmunda a Anny Freud.
Je pro vás vše, co bylo zmíněné v článku srozumitelné, nebo vás napadají nějaké otázky? V případě dotazů se na nás neváhejte obrátit prostřednictvím komentářů nebo našich sociálních sítí.
Setkali jste se někdy s uvedenými obrannými mechanismy v praxi u lidí ve svém okolí? V případě zájmu se s námi můžete podělit o své zkušenosti v komentářích.
Zdroje:
PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1086-6.